Dokumentární film vznikl jako dar České televize Jedličkovu ústavu ke stému výročí jeho založení a ptá se, co to je za instituci, jak se za sto let proměnila a co dala i vzala lidem, kteří jí prošli.
Během necelé hodiny sledujeme všední, úsměvné, směšné, trapné i extraordinérní situace několika postav spjatých s ústavem, kterému všichni říkají „Jedle“. Mikropříběhy vrcholí svatbou a porodem a skrze ně se otevírá téma lásky – kamarádské, partnerské, rodičovské, lásky k Jedli i k životu.
Snímek je natočen z pohledu vozíčkáře; historie ústavu, která zrcadlí absurdní dobu a společnost 20. století, je nazírána dětskou optikou. Ve vtipné a místy drsné koláži se smích prolíná s melancholií a nostalgií.
Místo sladkobolu a vydírání hluboce lidskými příběhy tvůrci použili humor a lásku ve všech možných podobách. Je to film o lidech, kteří „už nemusí dělat, že tady nejsou“, a o životě, při kterém jim ani vozík nebrání v rozletu.