Chrobáci v škatuli
Údaje o inscenaci
Roman Olekšák — Niečoho viac, niečoho menej
Laco Kerata — Chrobáci v škatuli
Undergroundová hystéria v dvoch dejstvách
Režie — Karel Koula
Scéna — René Dubovský
Hrají — Eva Hromníková, Zuza Onufráková, Madla Zimová, Martin Matejka
Anotace
V inscenaci účinkují slovenští herci žijící a tvořící v Praze – například herci Divadla v Dlouhé Martin Matějka a Madla Zimová. Hrají se dva nedávno vzniklé texty, zastupující odlišné trendy soudobé slovenské dramatické tvorby. Z těchto dvou her, z nichž první bychom mohli označit „coolness psychoanalýzou“ a druhou třeba „magickým naturalismem“, jsme se pokusili vytvořit představení pojednávající o existenciálních i existenčních aspektech bytí jedné dívky-ženy…
Roman Olekšák, trojnásobný držitel literární ceny Alfreda Radoka, napsal Niečoho viac, niečoho menej jako svoji první divadelní hru. Ta se dostala do užšího výběru soutěže Dráma 2000, kterou pořádal slovenský Divadelní ústav a Divadlo SNP Martin.
Děj je vymezen probuzením a ulehnutím ke spánku. Bdění a spánek však vyměřují nevyzpytatelné divadelní reflektory. Vystupují zde tři dívky Ona, oNA a ONa: „První“ střídala alkoholismus s anorexií, „druhá“ byla v blázinci a „třetí“ nešťastně milovala nějakého muže. Všechny by chtěly nežít, jsou však odsouzeny k přebývání v tomto uzavřeném prostoru (snad psychiatrická léčebna, snad duše, snad jeviště…). A tak, aby se navzájem nepozabíjely, tráví čas přibarvováním svých osudů, vyprávěním historek a relativizováním skutečnosti. Sněním… Na konci se ukazuje, že jde o tři alter ega jediné postavy, že vlastně sledujeme jedinou dívku zoufale hledající svůj smysl bytí… A když jej nenachází, co jí zbývá? Snít… Můžeme však doopravdy žít (se) svým snem…?
„Panebože, splň mi, o čem sním“ má svůj protipól v „Panebože, chraň mě před vyplněním toho, co si přeji“: druhá – původně rozhlasová – hra se jmenuje Chrobáci v škatuli a vytvořil ji Laco Kerata, spisovatel, herec a režisér proslulého bratislavského divadla STOKA.
Odehrává se mezi procitnutím manželů Mila a Mily (dívka z první hry) ze spánku a jejich opětovným usnutím. Toto však není určeno nějakým přirozeným rytmem: závěsy jsou stále zataženy a vlastně není ani jasno, zda stav bdělosti není spánkem a naopak. Náplní jejich světa je postel a odpadkový koš; a také drobné rozmíšky a usmiřování, přehrabování se v minulosti stejně jako v odpadkovém koši a představování si budoucnosti, nad kterou ale stejně zvítězí jistota pohodlné a bezpečně známé postele.
Jejich plyšově upocený hrací strojek postupně víc a víc zadrhává a vrže, až nakonec nemilosrdně odhaluje vnitřnosti zrezivělých součástek. Je to příběh o bytí a nežití. Nežití, které je zajištěno nevyřčenou smlouvou o vzájemném nalhávání si, tak, aby realita byla vytěsněna a neohrozila bezpečí pelechu…
Oběma hrami se prolíná téma nežití života, strachu z nezvládnutí reality, která nás obklopuje, úniku do svých vnitřních světů nebo do nebytí. Téma nanejvýš aktuální v této době (kdy většina populace večer co večer volí podobný způsob úniku zapnutím knoflíku na kouzelné bedýnce, jež nás tolik obdarovává, sama za to nic nežádajíc…).
Obě hry jsou psány moderním, nekonvenčním divadelním jazykem; žánrově jsou si podobné směsicí absurdity, tragikomičnosti, reálnosti, ale zároveň prostorem pro poezii a tajemství… Radikální scénografie je řešena použitím tří válců s lidskými orgány a jedné postele se závěsem ve hře prvé a tří popelnic a jednoho „multifunkčního“ kontejneru ve hře druhé. Hudba by se dala popsat jako propojení buddhistické „nemelodie“ s motivem slovenské pop-music ze 40. let.
Obě hry jsou srozumitelné i širokému publiku například tím, že oba autoři nazírají vážné věci tragikomickou optikou. Oba texty ještě nebyly jevištně nastudovány, natož hrány dohromady.
Ukázky z textu
Niečoho viac, niečoho menej
Ona:Ale ja… Nedokážem to. Skúsme inú hru, skúsme niečo iné.
oNA:Čo napríklad.
Ona:Čo keby sme skúsili snívať.
ONa:Čože?
Ona:Vieš, predstavovať si, čo by sme chceli mať alebo žiť. Chápeš?
oNA:Sci-fi. Chápeš.
ONa:Ale veď to je…
oNA:Hej, somarina.
Ona:Predstavte si, čo by ste robili, keby ste sa odtiaľto dostali.
ONa:Dala by som sa na chlast.
oNA:Jasné. Zohnala by som si prachy. Na blázinec.
ONa:A čo by si robila ty?
Ona:Zapálila by som si. Tri po sebe.
ONa:Prečo to zase kazíš?
Ona:Ja? Ja že to kazím?! (pauza) Chlast a blázinec, to sú vaše sny?
oNA:Preboha, prečo sa do toho tak vžívaš? Veď o nič nejde.
ONa:Hej, ber to s nadhľadom. Lezie ti to na mozog.
Ona:Jasné. A vy dve ste úplne normálne, že?
ONa:Preboha, ona nám za chvíľu začne nadávať do debilov.
oNA:Ona nemôže mať cigy.
ONa:No fakt, to ich skôr budeš mať ty. (smeje sa)
oNA:Čože?
ONa:Čo?
oNA:Čo si to povedala?
ONa:Čože?
oNA:To s tými cigaretami.
ONa:O nič nešlo. Čo ti je?
oNA:Nie, nič, ale nevravela si niečo v tom zmysle, že by som ich mohla mať ja?
ONa:Hej, ale o nič nešlo. Upokoj sa.
oNA:Ja som pokojná. Ja len, že…
Ona:Mala som raz milenca, ktorý je teraz slávny.
(pauza)
ONa:Všetky sme mali milencov, ktorí sú teraz slávni. A bohatí. (smeje sa)
oNA:Všetky sme mali toho istého milenca. (smeje sa)
Ona:Až na to, že ja si nevymýšľam. Ten môj bol skutočný.
ONa:Hovno.
oNA:Somariny. Skús niečo iné.
Ona:Nevymýšľam si. Bola to moja životná láska.
ONa:Hovno.
oNA:Si hluchá? Nefunguje to!
ONa:(pauza) A ako vyzeral?
Ona:Mal hnedé oči.
oNA:Ty, vieš, že aj môj? (smeje sa) Čo jej zas je?
ONa:Čo je?
Ona:Nemôžem si zapáliť. Musela by som sa s vami podeliť.
ONa:Na tvojom mieste by som neprovokovala. (pauza) Pokračuj, no.
Ona:Je to blbosť. Všetko som si vymyslela.
oNA:Jasné.
ONa:A čo si si myslela. Aj tak sme ti neverili.
Ona:A prečo mi potom veríš, keď poviem, že si vymýšľam? Čo?!
ONa:Preboha! Mne je predsa totálne jedno, ako vyzeral a či vôbec nejak vyzeral! Mne sú tvoje mindráky ukradnuté, mám dosť svojich. Tak to kurva pochop a prestaň na mňa hulákať.
oNA:Do riti. Ak tu má niekto cigy, nech ich ihneď vybalí, lebo neskôr to už môže byť nebezpečné.
Ona:Mal hnedé oči a bol vysoký a silný.
Chrobáci v škatuli
MILO:Ha, ha! (prehrabáva sa v odpadkovom koši, naraz je strašne prekvapený) Čo to je? Čo to je za škatuľku?
MILA:(zopakuje po ňom) Čo to je za škatuľku? Nie je v nej náhodou čaj?
MILO:Neviem. (tajnostkársky) Otvorím ju?
MILA:Neviem. Radšej nie.
MILO:(radostne) Krásna škatuľka, akoby v nej mali byť nejaké šperky…
MILA:Myslíš, že pani suseda by omylom vyhodila svoje poklady?
MILO:Všeličo sa stáva…
MILA:To by bolo! Poklad v našom byte.
MILO:To by bolo!
MILA:Niečo by sme si z toho mohli nechať, keď sme to zachránili… Dali by sme si namontovať bojler a možno by vyšlo aj na celú kuchynskú linku.
MILO:(tajnostkársky) Aááá, neuveriteľné, akoby vnútri niečo chodilo!
MILA:Niečo počuješ?
MILO:Kroky.
MILA:Živý tvor?
MILO:Áno.
MILA:(s miernymi obavami) Aký? Kto? Neotváraj tú škatuľu, čo keď je to niečo tajomné!
MILO:Neotvorím, lebo uletí. Je to chrobák.
MILA:(sklamane) Škaredý chrobák?
MILO:Živý chrobák v škatuli! Neotvorím škatuľku, lebo by si vyletel a stratil sa… A možno to ani nie je chrobák! Možno niekto iný.
MILA:(vzrušene) Nebojíš sa?!
MILO:(ohĺaduplne) Ty sa bojíš! Viem to, Milka. Bojíš sa vždy každého nového návštevníka… (láskavo do škatule) Ale my nehryzieme, však? Veď si na nás všetci zvyknú, my nie sme obyčajný chlpatý chrobák. My sme vzácny, tajomný…
MILA:(prekvapene) Aký si na neho dobrý. Tak zrazu.
MILO:Budeš odteraz u nás bývať… Keď sme dokázali doteraz nakŕmiť dva hladné krky, tak môžeme nakŕmiť aj tri.
MILA:(prekvapene) Myslíš, že by to podivuhodné čudo malo u nás bývať? (vyčítavo) Ja sa bojím… Aj toho, že ty sa stále budeš zhovárať len s ním.
MILO:(svetácky) Ale, čoho sa bojíš, drahá! Veď to bude pre nás obidvoch také dobré, keď budeme žiť s takým… iným tvorom… (pokojne vysvetľuje) Ja neviem… možno sa… dozvieme o nejakých tajomstvách… Tento chrobáčik tu, v tejto škatuľke, vie možno viac ako všetky susedky v našom dome dokopy… Ja si to neviem ani predstaviť! Ja si bez tajomstiev neviem život ani predstaviť! Ja to skúsim… ja sa obetujem. Ja sa mu budem venovať.
MILA:(nedôverčivo) Nerozumiem. Ty sa kvôli nemu obetuješ? Ako? Kvôli komu?
MILO:(pokojne, vecne) Viem, nepáči sa ti to, ale všetko postupne príde. Vytvoríš si k nám obom vzťah. Chce to len čas…
MILA:K vám dvom?
MILO:(do škatuľky) Zázračný chrobáčik, neboj sa, musíme byť trpezliví. Už sa tešíme, ako v nedeľu budeme spolu jesť rezeň so zemiakovým šalátom.
MILA:Rezeň so zemiakovým šalátom? Veď to sme nikdy nemali.
MILO:Vidíš, nemali, ale teraz budeme mať. Možno budeme aj bohatí…
MILA:(ustarostene) No, neviem, či dokážem vôbec ešte niečo navariť… Už tak dlho nemáme kuchyňu.
MILO:(s miernou prísnosťou) Tak, chrobáčik, musíš ísť zase spať! Áno? Už sme sa porozprávali. Musíš si oddýchnuť! No, zavri si v tej škatuľke oči! Áno? Neotvorím škatuľku, lebo by si uletel a stratil sa. Len nič nehovor! Niekto by ti ublížil. (spokojne) Už máš určite oči zatvorené. Ty tajnostkár! Dobrú noc.
Vybrané stills
